Psal jsem si cestopis o tom, jak jsme s bráchou v srpnu vyjeli k Baltu a když jsem ho dopsal, napadlo mě, že se podělím o zkušenost i tady na meriNo1. Za těch šest dní v horku i zimě, na slunci i v dešti, ve městě i na pláži, zkrátka všude jsem měl jedno tričko z merina (proto asi "merino1"), jako první vrstvu a na něm buď tričko s názvem našeho "gangu" nebo další merino. Takže kdo chce vědět, jakými zkouškami musí u mě oblečení procházet, čtěte. Jo a tričko přežilo, mám ho zase na sobě. Kalhoty jsou v koši...
Nejkratší cestou k Baltu a zpět
Po roce jsme se opět s bratrem vydali na našich skútrech na delší výlet – tentokrát jsme zvolili polské pobřeží Baltu s ochutnávkou vnitrozemí. Jelikož naše neznalost Polska (tedy kromě pohraničí a Trojměstí) je obrovská, rozhodli jsme se – jak již název tohoto článku napovídá – nastavit na navigaci nejkratší cestu ke každému POI, která většinou vede zajímavými zkratkami. Výhodou je průjezd center měst, nevýhodou pak neschopnost navigace rozlišit, co je ještě cesta a co ji možná vzdáleně připomíná tak někde v Mongolsku. Ale o tom později. Před cestou u mě proběhla výměna zadní pneu (ta přední ještě pár kilo dá), výměna brzdové kapaliny (ta už by nedala ani to kilo) a zadních destiček. Borec, který to dělal (a který mi dělá na motorkách už mnoho let to, do čeho se mi nechce), spěchal taky na dovolenou, tak to trošku odflákl a párkrát jsem jej během jízdy v nedobrém vzpomínal. Brzdy pískaly a nebrzdily a celé to tak nějak divně smrdělo… Nicméně prozradím pointu hned na začátku – během mé jízdy se nic zvláštního nestalo. Asi jsem tím pár čtenářů odradil, ale nevadí. Dál čte pouze fajnšmekr nebo borec, co se nudí v kanclu… Bratr neměnil nic, koupil si brašny.
1.den
V pondělí 31.7. nás pracovní povinnosti postavili ke strojům až v odpoledních hodinách. Brácha vyjel z Ovy na svém Xmaxu 125 (ano, pořád ještě si neudělal papíry a to je mu skoro pade…) z Ostravy kolem 14:00, já sbalil a osedlal Buráka 650Exe kolem 16:00 a vyrazil z Frýdku. Sraz byl buď někde po cestě nebo až v prvním cíli, což byl Ostrov Velkopolský. Jelikož jsem vyrazil později, snažil jsem se dohnat bráchův náskok jízdou po dálnici. Plně naložený Burgman nemá problém s rychlostí 140km/h, tak jsem byl za chvilku v Gliwicích, kde jsem najel na cestu první třídy a přes Pyskovice, Dobrodzien, Kluczbork a Ostrzeszow směřoval k Ostrovu. Posledních 15km opět po dálnici a k hotelu jsem dorazil právě ve chvíli, kdy se brácha vracel z nedaleké benzínky s dvěma vychlazenými Kozly. Tomuto moku sice neholdujeme, ale to jsme ještě netušili, že na příštích 5 dní to bude poslední normální pití… Po večeři v centru a pár zvláštních pokusech o pivo jsme šli spát a těšili se na zítřejší večerní koupačku v Baltu. Dnes najeto cca 295km.
2.den
V úterý jsme se vzbudili do deštivého rána, rychlá snídaně a káva na pumpě a fofrem na sever. Dnes nás čeká nějakých 360km a většina z toho v dešti. O krajině není moc co psát - vlevo pole, vpravo sad, všude samý traktor a kombajn. Tankování, schovávání se před prudkým deštěm v myčkách aut. Asfalt perfektní, cesta pro milovníky zatáček úplně na rovno – 5km jedeme rovně, pak zatáčka 10° a dalších 5km rovně. Velice časté vesnice, ale Poláci se s tím nemažou a 70km/h v obci mastí všichni. Nerad bych tady uváděl, jestli jsme se přidali k tak bezohlednému chování, tak to uvádět nebudu… Asi 50km před cílem nás prudký liják zaparkoval do autobusové zastávky, kde jsme strávili dobrých 30 minut hlídáním meteoradaru. Mrak odešel a my vyrazili na poslední úsek. Terénní vložka písečnou rozestavěnou cestou v protisměru a minutový brutální slejvák nás přivítali v obci Gaski. Dali jsme si sušit bundy, rukavice, kalhoty a boty na stůl před penzionem, zakryli prskolety a vyrazili za duhou do centra. Tedy do centra. Kdo nezná polské pobřeží Baltu v létě, krátce mu ho popíšu: představte si tu největší vesnickou pouť, na které jste kdy byli, pak tu představu zdvojnásobte a celou ji umístěte do té nejmenší vesnice, ve které jste kdy byli. Čím větší vesnice nebo městečko, úměrně přizpůsobte předchozí představu poutě. Tisíc stánků, ve kterých prodávají 5 druhů jídel (gofry, pizza, kebab, zapiekanky a lody), pak nějaké ty "nezbytnosti" na pláž a všude se mastí hrací automaty všeho druhu. Ale co, dali jsme kus masa a fritky, nějaké nedobré něcojakopivo, mrkli se na Festival Indii, jak 100 lidí tančí a zpívá "hare krišna" furt dokola a šli na pláž. Zima jak na severu a voda jak v alpské bystřině nás vyhnala zpět do penzionu. Po cestě ještě zapiekanku a plechovku čehosi z Žabky a hurá na kutě. Pak teda ještě jedna plechovka a bylinky před spaním při sledování polského válečného snímku… Dnes najeto cca 375km.
3. den
Vzbudili jsme se do prosluněného dne a i meteoradar sliboval letní teploty, takže jsem bez váhání nasadil kraťasy, tričko z merina, na to tričko TRIPIČI (náš gang) a hurá do světa. Na dnešek jsme se s bráchou dohodli, že nebudeme hltat kilometry, ale omrkneme vše, co nám cesta nabídne a snad se i vykoupeme. SPOILER ALERT! Nevykoupali jsme se, protože jsme staří srabi a byla nám kosa jak byk. Nicméně na snídani gofry s ovocem asi za kilo, kapučo za šede a hurá na 90 schodů na místní maják. Jak jsme se točili furt dokola a nahoru, byla slyšet i nějaká ta rodná řeč, ale jelikož jsme blíž Prahy než Ostravě, moc jsme tomu nerozuměli… :-) Z vrchu super výhled na moře a vesnici plnou prázdninových IKEA domků, vítr jak od Svěráka (rozuměj Severní), tak hurá na stroje. Podél pobřeží a bizarních pouťových výjevů jsme se vydali na východ. Za vesnicí Mielno (pouť Mielno) jsme se zastavili na parkovišti, jelikož mapa zvěstovala velkou pláž kousek lesem. Ok, ovlažíme se. Prošli jsme děsivým "WC borem" až na pláž, kde se vyskytovalo relativně velké stádo plážovců, ale ve vodě nikdo. Špičkou malíčku levé ruky jsem ověřil teplotu vody a můj teplorukoměr mi odpověděl na otázku, proč se nikdo nekoupe. Nebylo to absencí na hodinách plavání polských občanů a zřejmě ani strachem z nedávných událostí v Egyptě, asi ani proto, že by lidé zkoukli den předtím Čelisti. Bylo to kvůli barvy kůže, kterou můj malíček po pěti vteřinách ve vodní lázni získal. Dobře, plavky jsem bral zbytečně. Jako vařený humr vypadat nechci. Zpátky k motorkám přes venkovní lesní toalety a pojďme trošku provětrat ty naše "mašiny"! Cestou na Darlowo jedeme v docela hustém provozu, tak nedivočíme. Jaké milé překvapení! Skoro všichni odbočili doleva do nějaké díry a nám tak zůstává relativně prázdná cesta, tak pojďme bomby. Asi za 500 metrů nám došlo, proč všichni jeli bokem (a pak ještě asi 15krát). Opravuje se cesta a provoz je řízen semaforem. Ok, čekáme, hurá zelená, projet asi 300m v rozkopaném protisměru a taháme za plyn. Sakra, další semafor… Nebudu se tu dlouze rozepisovat. Ten v pořadí desátý už jsme ignorovali a mastili na červenou. Někdy se dalo uhnout v pohodě, někdy to bylo o zrcátka, ale nervy byly těsně před výbuchem, takže jsme museli reagovat na tělesné signály a riskovat tak pokutu a život. Darlowo je menší přímořské městečko – jachty, maják, pouť (tentokrát v podobě starých bunkrů z druhé světové, kde prodávají vše "autentické", poznámka: Vietnamci oproti tomu prodávají umělecká díla. Nějaké jachty a most, který nás na hodinu zavřel v přístavu. Když se opět pro pěší otevřel, prchali jsme ke strojům, ať už jsme pryč. Během nuceného setrvání v přístavu se nám povedlo najít ubytko za 500Kč pro oba v městečku Ustka, tak jsme se těšili, že si v klidu dáme pivko, dobrou véču a relax. Penzion perfektní (za ty prachy fakt luxus), motorky ve dvoře pod plachtou a hurá do města. Hned za domem začala hlavní ulice, úplně jiná, než předchozí vesnice. Moc pěkné domy, relativně klid, restaurace a bary. Fajné, pokračujeme k moři. Počet osob houstne, stánky s blbostma taky, aha kolotoče… Zapadli jsme v nějakém baru, kde jsme dostali odporný pivní mok za kilo a ještě jsme po sobě museli uklidit sklo… Ok, splňme povinnost, mrkněme na pláž. Miliarda lidí (opět se nikdo nekoupe), všichni na sebe čumí a poslouchají hudbu z repráků na rameni. Polskou hudbu. Dobře, před penzionem jsme viděli hospodu, která trošku připomínala pajzly, které nás vychovaly, tak se vracíme. Pivo bylo trošku lepší a levnější, tak jsme dali 4ks a šli spát. Jo, ještě bylinky před spaním, ať je žaludek nachystaný na Gdaňsk, kam se zítra chystáme. Dnes ujeto asi jen 110km.
4. den
Uvařili jsme si ve společné kuchyni kávu 3v1, sladké cosi, já sbalil saky, brácha paky a jedem. Počasí fajn, takže kraťásky a tríčo a jedem. Protože jsme chtěli strávit nějaký ten čas v Gdaňsku a pak se vydat někam do neznáma, jeli jsme bomby. Mapy nás rozdělily – mě to hodilo na dálnici a bráchu někam mimo. Cesta o ničem, počasí fajn a už parkuju v centru na chodníku. Čekám na parťáka a předem se hrozím davů lidí na mega turbo obří pouti. I přesto však byla moje představa zkreslená a skutečnost byla o to děsivější. V Gdaňsku probíhal jarmark. Tisíc stánků (přesně tisíc – počítal jsem to dvakrát) po celém centru, Číňani, Češi, Němci, Poláci, hubení, tlustí, malí, velcí – prostě celý svět kupuje šperky z jantaru a zapiekanki. Naštěstí dostal brácha nápad, že se půjdeme podívat do námořního muzea, kde jsme strávili skoro tři hodiny, nebylo tam moc lidí a fakt bylo na co koukat. Vřele doporučuji všem lodimilům a mořelajkům. Mezi tím i zapršelo, což nám akorát tak umylo stroje od písku, takže hurá někam na jih. Meteoradar nás varoval před nadcházejícím víkendem po celé Evropě, tak jsme se rozhodli, že náš trip zkrátíme o jeden den a podle propočtů nám vyšla dnešní konečná v městě Bydgosczc, nebo jak se to píše… Vyrážíme kolem 4. odpoledne a čekají nás asi 4 hodiny jízdy bez přestávek samozřejmě tou nejkratší cestou. Takže je co dělat. Zprvu dobrý, mezi vesnicemi po rovných úsecích valíme bomby, vesnicemi trošku pomaleji a díky fajn počasí to celkem ubíhá. Hlavní cesta jde doleva a nás navigace posílá rovně (nastavení nejkratší trasy se nám tentokrát úplně nevyplatilo…). Asi po dvou kilometrech cesty krásným borovicovým lesem se před námi otevírá lesní cesta dlážděná kočičími hlavami ve velikosti velbloudích hlav. Brácha se s odvahou majitele malého a lehkého skůtru a vlastníka řidičského oprávnění skupiny B vydává směle vpřed a já jej po rychlém přepočtu objízdné trasy následuji. Po pěti metrech ujetých na této parodii silnice se mi vybavuje dopravní značení, které jsem před chvílí zahlédl (nerovnosti na vozovce příštích 9km) a poprvé za mnoho let propadám panice. Burák se třese jak Scuderia na polygonu v Kopřivnici a chystá se pomalu rozložit na jednotlivé součástky. Já si však všímám, že vedle cesty ze sloních hlav je úzký pruh písku – místy uježděného téměř na beton. Bezva, rychlost 20km/h, ale aspoň se mi netřese celý svět před očima. Kombinace malých kol (15´´ a 14´´) a váhy kolem 400kg (burák, výbava a já) však není vhodná na měkký povrch. Opět to zkrátím. Těch 9km jsem jel asi 40min, několikrát jsem málem spadl, skoro jsem si vyvrtl kotník (ta představa, že bych musel volat do lesa sanitku a pak mě někde v Polsku dávali do kupy, mě budí v noci ještě dnes…), buráka jsem zasvinil pískem všude a bude trvat ještě mnoho dní, než to z něj smyju a mé sebevědomí, při pohledu na vzdalujícího se bráchu na malém skůtru a s nulovou offroad zkušeností, utrpělo nemalý šrám. Nicméně se mi povedlo dostat se opět na asfalt, roztřesenou rukou jsem si zapálil elektronickou cigaretu, poděkoval strážnému anděli (kámo ještě jednou díky, jsi fakt frajer) a rozjel se opět za mizející siluetou bráchy vpřed. Zbytek cesty už tak nějak proběhl a večer jsme dorazili do hotelu. Tam nás borec ještě nezapomněl zkásnout za parkovné motorek pod kamerou (prý se jinde krade…), a hurá do města na pivo. Jelikož jsme však nebyli v centru, ale na sídlišti na předměstí, nikde žádná hospoda. Holt jiná kultura. Přizpůsobili jsme se a v Žabce si koupili dvě Plzně. Před spaním bylinky a hurá do věčných lovišť, snažit se vymazat vzpomínky na oněch 9km pekla… Dnes ujeto asi 380km plus 9km Saharou.
5. den
Ranní káva a další povinnosti před nás postavili opět normální den s příjemným počasím. Zajeli jsme do centra Bydgošče, kde jsme našli moc pěknou kavárnu s výborným dvojitým pressem, kapučem a anglickou snídaní a příjemnou ospalou atmosférou. Po krátké procházce sedláme koně a těšíme se, že večer uvidíme rodnou hroudu. Míříme směrem na Walbrzych, odkud je to už co by kamenem dohodil do Náchoda, kde chceme najít kemp a konečně využít stan, karimatky a spacáky, které taháme celou dobu s sebou. Popravdě si z tohoto dne moc zajímavého nevybavuji, snad jen to, že když jsme se konečně blížili nějakým těm kopcům, čili hranicím, objevovaly se na cestách konečně i jiné jednostopé motorizované jednotky než ty naše. Od té doby, co jsme v pondělí vyrazili za naši severní hranici, jsme jich potkali asi 10. Nekecám a přísahám. Za necelých pět dní jsme potkali tak málo bikerů, že jsme si připadali jako exoti, jako něco extra, prostě jako dva z miliónu. Našli jsme kemp přímo v Náchodě, hodnocení super, jedeme tam. Stojíme na vrátnici, všude karavany obklopené poletujícím potěrem a pořvávajícími zákonnými zástupci. Asi 90ti letý recepční nám deset minut popisuje nejkratší cestu k nejbližší hospodě. Rychlý pohled do mapy a bráchových zoufalých očí a už startujeme, přejeme pánovi krásný a klidný "rodinný" večer a mizíme do asi 10km vzdáleného kempu Rozkoš. Už ten název, to musí být ono! A světe div se, bylo to ono. Obrovský kemp, málo lidí, 10 hospod (nebo stánků) vedle sebe, všechny otevřené a plně zásobené rozličnými pokrmy a nápoji za relativně rozumné ceny. Vybíráme country hospodu, kde běží na dvd přehrávači výběr největších fláků Michala Tučného, kde se čepuje pivo, kterým nás máma kojila a kde trošku nevrlý (ale férový) majitel doporučuje k večeři koleno a žebra, protože je prý na ně pyšný. Stojí sice raketu, ale chuťově jsou hodně v pořádku. Najíme se, zapijeme to šesti a spokojeni jdeme na kutě. Do stanu. Na karimatku. Bez sprchy. No prostě doma… Dnes ujeto cca 410km.
6.den
Za náš věk hovoří zkušenosti. Před spaním jsme si dali růžovou tabletku a tak ranní probuzení není ve znamení stovek hřebíků stovek do mozkové kůry. Paráda, umýt chrup a cizí obličej v zrcadle a hurá na kafe za tím milým country hospodským. Během ranní rozcvičky (káva, sednout, cígo, vztyk) začalo trošku mrholit, tak jsme na bagáž navlékli pláštěnky, a protože jsme měli do večera spoustu času, rozhodli jsme se navštívit nějakou tu tvrz, jichž je podél severní hranice docela dost. Na Dobrošově jsme už byli a moc se nám to líbilo. Dalších pár jsme také viděli a bylo to fajn, tak jsme se rozhodli, že konečně zajedeme na Haničku, protože ta se nám z nějakého důvodu vždy po cestě vyhnula. Nebylo to daleko, za strojem trošku zima (všechna čest bráchovi, protože já si zapnul výhřev pozadí a rukou na plné kule…) a silný vítr, ale dalo se to přečkat. Jelikož jsme chtěli chytnout prohlídku v 11.00, kopli jsme do vrtule. Zaparkovali jsme na parkovišti pro plechovky, protože prý je dál zákaz vjezdu všech motorových vozidel a my se rozhodli, že z respektu ke zdejším horám jej tentokrát dodržíme. Když jsem ledabyle zakryl plachtou Buráka, helmy a karimatku, otevřel jsem mapu, abych věděl, jestli stíháme termín prohlídky. Ok, brácho, máme 15minut na 1,5km, to dáme, valíme. Po 750m a 16ti minutách rychlé chůze lesem do kopce nám konečně sepnulo, že už to nestihneme. Zvolnili jsme tempo s tím, že vlastně máme čas a klidně dáme prohlídku ve 12.00, když už jsme konečně tady. Nahoře nás místo bunkru přivítala hnusná chata obehnaná plotem z vlnitého plechu a cedulí Tvrz Hanička. Vešli jsme do areálu, spatřili T-34, Tatrovku 805, nějaký ten kanón a polní kuchyň. Tak asi je to zde. Na recepci nás přivítal sympatický mladík, že prohlídka ve 12.00 už na nás čeká a že jinak tu nikdo není, takže ok. Koupili jsme lístky a hurá do místního bufetu. Návrat časem o 30let nám nebyl proti srsti, protože obsluha mírná, ceny rychlé. Teda naopak. Klobáska a malinovka za pár grošů, promítání dokumentu z roku 1992 a výstavka modelů bojových vozidel nám čekání velmi usnadnili. Za chvíli se nahrnulo asi 40 lidí, kteří se proti všem předpokladům vyloupli z lesní mlhy a hurá na prohlídku. Opět to zkrátím – ten bufet, dokument a angličáky, to bylo na celé pevnosti to nejvíc. Jak vtipně podotkl můj bratr, měli by to nazvat exkurzí do vybrakovaného skladu CO a ne jako prohlídka největší tvrze z druhé světové. Nuda jako prase, holé stěny, rádoby vtipní průvodci a mraky schodů dolů a zase nahoru. Když to srovnám s tím výletem na Kokořín, teda na Dobrošov nebo Hůrku nebo Darkovičky nebo kamkoliv jinam, těžké zklamání. Rychlý sestup k motorkám a domů! Aspoň už nemusíme myslet na to, že jsme tu nikdy nebyli… Ještě bych chtěl tímto poděkovat anonymnímu opatrovníkovi mého stroje. Jelikož si Severák odnesl mnou ledabyle přehozenou motoplachtu a já čekal po návratu na parkoviště pohromu, velice mě potěšilo, že si někdo dal tu práci, plachtu našel, zvedl a dal mi ji za plexi. Díky kámo! Asi motorkář nebo jen dobrý člověk. Za stále silnějšího větru a začínajícího deště jsme se vydali příjemnou klikatou cestou na Králíky a dál na Moravský Beroun. Já hňup si zapomněl na navigaci změnit trasu z nejkratší na nejrychlejší, což popíšu krátce: polní cesta plná děr, kolem akorát mlha a krávy, liják jak sviňa, vítr jak prase z leva, čili liják také z leva – v podstatě pršelo vodorovně. Nulová viditelnost, místo mého cestovního plexi akvárko, tak se koukám zpoza rohu. Zimou se mi třese druhá brada, ostatní části těla setrvačností a nerovností vozovky. Úplně vyčerpaný dorazím do Berouna, kde už na mě čeká můj bratr, který jel po normální cestě a vypadá v poho. Zmůžu se pouze na to, říct „Beroun“. Po rychlé výměně zážitků z úseku cesty valíme rychle na Vítkov, kde za deště, který naposledy viděl Noe, rychle natankujeme a spěcháme dál. Před Studénkou na bráchu jen zatroubím, jelikož tady naše společná cesta končí a po dálnici mažu, co to dá, abych už byl v teple. Doma horká sprcha, nějaká ta kuželka a rychle na kutě. Na neděli jsem měl v plánu dělat strašně moc toho nic, což naštěstí klaplo, takže jsem uschnul… Dnes najeto asi 270km a vyšlápnuto 58.486 schodů z díry zpět na zem.
Shrnutí
Přesto, že by mohl pozorný čtenář nabýt dojmu, že celý trip stál za vyliž, tak to tak nebylo. Kdysi jsem slyšel moudré rčení – zážitek z cestování nemusí být pozitivní, stačí, když je silný. Takže vlastně vše Ok, nikomu se nic nestalo, viděli jsme kus světa, oba skútry poslouchaly na slovo a je o čem mluvit. Příští rok se chystáme opět někam na týden ven, Polsko už jsme viděli, takže za mě kamkoliv jinam… Vlastně proti Polsku nic nemám, ale je to v sezóně asi něco jiného, než co bych si přál zažít znovu. Vezmu rodinku k Baltu opět v zimě, to je tam klid… Celkově najeto asi 1850km, náklady na benál, stravu, ubytko a tekutou stravu asi 8k na osobu. Zkušenost a radost z jízdy k nezaplacení. 