Na Ducati do Itošky. Teda vlastně na Burákovi do Rakouska. Teda do Chorvatska. Přes Itošku.
V merino tričku a merino teplákových kraťasech.
Tak jsem si konečně udělal radost a na konci dubna si nechal mou drahou ženou koupit svou vysněnou mašinu – Ducati Multistrada 1000DS, známou jako kyklop. Ano, ta s tím zvláštním světlem. Já ten design žeru… Ihned po koupi jsem začal plánovat cestu do Itošky, buď solo nebo s bráchou nebo s kámošem. Zbývalo pár měsíců na doladění nového stroje – olej, brzdovka, svíce, apod. Nakonec dopadlo všechno jinak, než jsem plánoval. Ducna začala mít brzy po nákupu problém se spolehlivostí (jede-nejede, startuje-nestartuje) a ani 2 měsíce jejího pobytu v ostravských lázních pro Italky nepřinesly změnu. Do toho nahromaděné pracovní povinnosti nejen mé, ale i mých případných spolutripičů, začaly nad letošní motodovolenou povážlivě stahovat mračna. Přemítám, rozjímám a zvažuji a nakonec se rozhoduji takto. Ducnu nechám doma zpytovat svědomí, osedlám Burgmana 650Exe a vyrazím aspoň na pár dní za švárou do Salzburgu – přes den budu jezdit sám po okolní krajině a koupat se v jezerech a večer se švárou ochutnávat různé místní tekuté speciality na jeho balkóně. Rozhodnuto, natankováno, sbaleno.
1.den
Ve středu 10.7.2024 ráno vyrážím. Cestu z Frýdku na Brno neřeším, protože ji znám i poslepu, takže mažu D1. V Prostějově je mi hic jak byk, kupuji opalovací sprej, vodu, zubní pastu a fetky. To vše jsem nesbalil doma. U Brna klasický špunt, se kterým však Burák nemá žádný problém a už si to sypu na Pohořelice, pak na Znojmo po 53, odbočka na Jaroslavice a jsem v Reichu. Moje představa byla, že to vezmu vrchem na Horn, Zwettl, Freistadt, Eferding a pak nějak dle situace. Rychlý a pak i pomalý a důkladný pohled na meteoradar mi však dal jasnou informaci – cca v 18.00 bude v celém Solnohradsku tak brutálně valit a foukat, že se zvažuje zákaz vycházení (vtip). No nic, změna plánu, kupuji dálniční známku, najíždím na E59, po chvilce odbočka na A1 a bomby až do Salze. Po cestě lehký deštík, nějaké to tankování, provoz na pohodu a Spotify prozkoumán do hloubky. V 17:30 parkuju před barákem, za sebou nějakých 605km, ale většina po dálnici, takže jsem v pohodě. Teď už jen pár kuželek a nějaká ta flákota z grilu a hurá na kutě. V 18:00 přichází slíbená apokalypsa. Burák je naštěstí pod střechou a plachtou, tak snad tam zítra ještě bude… Někdy mezi třetí a pátou kuželkou plánuju ty cca tři dny, které bych chtěl v okolí strávit a jen tak mimoděk padla opět úvaha, jaké bude počasí. Aktuální konec světa, který se právě odehrává za okny, by měl ustat nad ránem a na příští 3 dny je v plánu pouze jeho demo verze. Takže bude pršet, ale ne furt. Bude zima, ale mrznout ne. Později bude tepleji, ale ne na koupání. Tak to je hnus. Budu čumět 3 dny na Netflix nebo pojedu někam za teplem? Třeba na jih? Aktuální předpověď pro Pizzálii a Karlovačsko je ideální, prý brutální horko a nebezpečí přehřátí organismu. To přesně potřebuji, hotovo, ráno jedu na jih!
2.den
Noc jsem strávil na nafukovací posteli – každý mírný pohyb ji rozvlnil na příštích 5 minut a tak jsem místo odpočinku pořád vyrovnával vlny a snažil se držet rovnováhu, abych v leže nespadl. Nepříliš svěží vyrážím na jih. Řekl jsem si, že by bylo fajn se dneska dostat co nejdál, tak beru za vděk dálnicí. A10 je dobrá, ale když na vás ze všech stran začínají shlížet ty super kopce a vrcholky, říkáte si, co tu vlastně dělám? Hurá do hor. Sjíždím na Radstadt, který jsem se rozhodl prozkoumat, jelikož mě upoutala cedule „Radstadt – nejstarší město Rakouska“. No tak starší asi bude, vypadá to tu jak v Poličce za totáče. Náměstí pěkné, žádní lidi, jen znovu ta informativní cedule. Na wiki o tom ani zmínka. Tak asi je to nějaké lákadlo pro naivky jako já. Kašlu na to, ani z Buráka neslezu a valím do hor. Příjemná B99 se zastávkou v Obertauern u sochy Brouků. Tady v tom hotelu kluci natáčeli v roce 1965 pár scén do jejich nepříliš povedeného filmu Help!, tak jim tady nějaký umělec postavil sochu, která se teda taky moc nepovedla. Brouci měli na Help! názor, že to nebylo moc o nich a mohli v něm hrát klidně úplně jiné postavy. Místní sochař s tím asi souhlasil, protože jeho výtvor může taky znázorňovat kohokoliv… Pro mě ovšem super pocit, že stojím před hotelem, ve kterém kdysi nocovali Ti nejlepší! S mravenčením v zátylku vyrážím dál, předjíždím už asi po sedmé skupinku patnácti němců v BMW C1 a za chvilku jsem v St.Michael im Lingau. Jen projíždím, kopíruji dálnici přes Gmund, Spittal an der Donau a Villach. Za Hartem odbočuji na Wurzenpass a ve Slovinsku mě vítá známá kulisa T34. V Podkorenu odbočuji doprava na Tarvisio a už jsem v Itošce, huráááá!!! Jedu po SS13, která kopíruje A13 – úchvatná cesta – rychlá, plná zákrut a vesniček. Najednou na mě z leva vykoukne starobylá městská brána, dobrzdím až po 100m, otáčím se a jdu zjistit, ke kterému Hollywoodskému filmu tady někdo zapomněl kulisy. Vjíždím bránou do malého městečka Venzone a tady jsem konečně v Itálii. Sedím u kašny a vstřebávám ten závan dávné historie, kolem mě prochází Carabinieri s knírkem „Magnum“, prý že „Buon pomerigio“ na mě, tak to mi ho vyndej… Za chvilku vychází dědula z místní radnice, startuje Ape50, o kterém jsem si myslel, že je to už jen šrot a v dýmu mizí pryč. Nezapomene na mě mávnout… Tady bych mohl sedět do noci, je to boží! Čas je ale neúprosný a já chci k moři, takže do sedla, 2x obkroužit historické centrum Venzone, zamáčknout slzu a vydat se směr Udine. Celou dobu jedu mimo dálnici, tak čumím jak puk kolem, ale furt pod plynem. V městečku Aquila jsem ale zastavit měl, kolem hlavní cesty jsou všude přístupné vykopávky a různé historické artefakty. Je horko, jedu dál, vrátím se tu jindy. Stejně tak míjím olivové sady a farmy, kterých tu je nespočet. Konečně u moře! Je asi 39st. ve stínu, pláž je narvaná k prasknutí a všude zní čeština. Tak tady do vody nevlezu, sedám na rozpálené sedlo Buráka a mizím směr Monfalcone a podél pobřeží na Trieste. Provoz jak v Práglu ve špičce, všude se stojí. Jediné, co udržuje konstantní rychlost, jsou skútry! No jo, vždyť jsem v Itošce! Andiamo avanti!!! Přidávám se do proudu a po chvilce jedu jak pravý Ital, na to se rychle zvykne. Myška sem, myška tam, to se tam nevejde, ale jo vejde, no vidíš, červená - před první auto, zelená - bomby, myška, brzdím, bus jede zprava přes tři pruhy, plyn, podjet ho a hurá na semafor dopředu. Takhle asi 30minut, adrenalin jako kráva, na tváři rohlík jak z Penamu a zorničky do široka. V tomhle stavu tankuji plnou, rezerva svítila už asi hoďku a valím dál. Trošku se začínala projevovat únava, tak hledám kemp co nejblíže vodní plochy, ať se ještě vykoupu. Projel jsem Strada per Lazaretto, úžasné místo na koupání – betonové břehy se sprchami a plážovými bary, mraky lidí a na první pohled príma nálada. Ubytoval jsem se asi za 20éček v kempu San Bartolomeo, 200m od hranic se Slovinskem. Postavil jsem stan mezi dvěma německými rodinkami v karavanech, nasadil plavky, čerstvé nepropocené tričko a hurá na pláž. Voda asi 35st., plná nějakých chaluh a dost divných turistů. Jelikož jsem si chtěl zaplavat a hloubka byla jen asi 30cm, vydal jsem se dál od břehu. Někde na půl cesty mezi Muggio a Benátkami to bylo už asi 38 cm, ale dál se mi už nechtělo. Vydal jsem se tedy prozkoumat občerstvovací možnosti v kempu. Mražená pizza a pivo v plastu za 6éček mě posadili zpět na stroj a vyslali do nedalekého Desparu. Tam jsem si koupil 2x Ichnuso (strašný název pro jinak více než lahodné pivo – doporučuji), nějakou šunku a bagetu a vydal se zpět do stanu. V teplotě okolo 30st. hodnotím dnešní den: Rakouské kopce parádní, cesta podél italské A13 skvělá, památky úchvatné, provoz tak akorát, Burák šlape fantasticky, Ichnuso luxusní. Koupání zatím o ničem, ale jsem si jistý, že si to zítra vynahradím! S nezapomenutelnými 493km v zadku pozdě v noci spokojeně usínám. Už se ochladilo na 29,5st…
3.den
Ráno budíček až kolem osmé, protože noc byla hodně o lapání po dechu. Strašné horko, musel jsem chrápat jak zlobr ve své sluji. Lezu ven a chladné pohledy z okolních stanovišť mě v tom utvrzují. Budu se dělat, že bratwurstsky nerozumím a tak na mě snad nikdo z nich nepromluví. Rychle sbalit, umýt chrup, vyčůrat (to si nechám na později, protože pohled do díry tureckého záchoda mi lehce zvedl kufr) a hurá do sedla. Na dnešek jsem si naplánoval cestu jen kolem moře a kdekoliv to bude možné, zastavit a do vln! Moto oděv: lehké kraťásky, pod nimi plavky, tenisky, lehké tričko z merina a za sebou plážová osuška. Slunko bude dneska pálit jak na Marsu, ještě že se mnou jede z Německa Uwe Filter... Nejdřív jsem navštívil Koper - mega přístav, odkud nám vždycky posílají díly na firmu. Mrknul jsem se na vykládku jednoho obřího trajektu a vyrazil dál. Už mnohokrát jsem slyšel, že musím navštívit Pirano, tak jedu. Před vjezdem do centra je obří parkoviště a závora, přes kterou mohou asi jen místní a zásobování. Chvíli stojím a přemýšlím, co dál. Pěšky se mi fakt nechce, protože už teď je asi 35st. Najednou vidím nějakou šuměnku na Vespě, jak projede kolem a fičí si to do centra. Ok, burák je sice trošku větší a širší, ale to klapne. Borcovi v budce zamávám a už si to sypu po kočičích hlavách co nejvíc do středu města. Parkuju u nějakého baráku v podloubí, kolem se motají mraky turistů, ale burák tu vleze. Nechávám všechno na sedle, beru jen telefon, doklady a ručník a jdu prozkoumávat úzké a starobylé uličky. Jakože jo, pěkný to je, ale takových měst je všude mraky. Na promenádě se koupe pár lidí, takže je to jasný - do plavek a jupí! Voda fantastická. Po půl hodině blaha oblékám kraťasy rovnou na plavky a vracím se ke stroji. Vše je na místě, v protisměru kolem té závory mávám dědovi v boudě a pokračuji dál. Umag, Novigrad a Poreč prozkoumávám ze sedla, v tom hicu je nejlíp na Burákovi nebo ve vodě. Na mapě na mě vykoukla nějaká pláž s názvem Zelená Laguna. To zní fajn, plavky už dávno uschly, tak je třeba se zase trošku opláchnout. Zelená laguna je součástí nějakého obřího resortu, takže závora… S tím mám zkušenosti, pokračuji lehkým výklonem kolem. Jedu až k nějaké technické budově za hotelem, tady je to k vodě asi 30m. Parkuji, beru telefon, doklady a ručník a jupí. Tady si musím dát poznámku, že si mám příště sbalit s sebou boty do vody. Skály ostré jako břitva mě však neodradí, opatrně po čtyřech slézám do vln. Ven z vody se mi vůbec nechtělo – jednak byla naprosto skvělá, ale hlavně se musím dostat k botám skrz asi tisíc žiletek. Po pěti minutách očistce balím řezné a tržné rány do bílých ponožek, obouvám tenisky a jen v plavkách a tričku sedám opět do sedla. Horko je už tak neúnosné, že kašlu na Rovinj a Pulu a měním trasu do kopců směrem na Labin. Trošku se ochladilo, plavky suché, navlékám zpět kraťasy. Jedu po D66 s neuvěřitelnými výhledy na moře v okolí Stepčiči. Pohled do mapy mi opět vlévá adrenalin do žil, protože mě čeká další motoráj. Od Plominu až skoro do Lovranu luxusní zatáčky s relativně malým provozem. Pak už doprava houstne a nádrž vysychá, tak se vracím zpět do reality a hledám pumpu. Tankuji a přemýšlím, co dál. Směrem na Rijeku a Crikvenicu se mi moc nechce, ale od moře taky ne. Jsou teprve 3 odpoledne, co teď. Mrknu na Booking a nabízí se mi příjemný hotýlek Lovran v centru městečka, se soukromou pláží a snídaní za nějakých 72éček. Není to úplně láce, ale nic levnějšího tu není. Dál od města je nějaký obří kemp, kde by mě vyšel stan a moto na cca 45éček bez snídaně. A hlavně bez moře. Je rozhodnuto. Vítá mě moc příjemný recepční, ukazuje na závoru, ať kolem ní projedu (jo jo, to mi jde) a Buráka ať si dám vedle snídaňové terasy. Posílá mě na soukromou pláž a doporučuje pizzerku od kámoše, asi 100m od hotelu. Ubytuji se v docela nóbl cimře a jdu rovnou k vodě. Koupačka jak z letáku! Když už mám ruce jak Spongebob nasáklé, sedám zpět na stroj a fičím do nějakého obřího supermarketu, který jsem zahlédl po cestě. Kupuji perlivé vody, nějaký džus, pár laskominek a lahvinku vína na večer. Pak si dávám vedle výbornou Pizzu, na kterou jsem od objednání čekal asi 3minuty, nějaké relativně pitelné pivko a hurá zpět na pláž. Koupačka, Karlovačko, koupačka, Karlovačko. Pak na hotel, sprcha, postel, konec, spím… Dnešek byl hlavně o moři a relaxu, ale i během těch cca 250km jsem si perfektně zajezdil a viděl věci dosud neviděné. Skvělý den!
- den
Vyhajaný úplně do růžova snídám kopec vajec, štangli šunky a nějaké to ovoce na terase hotelu, hned vedle Buráka a ostatních hostů. V noci přijel někdo na GSu a zaparkoval vedle mě. Když věším brašny a instaluji ručník, přichází klučina v kraťasech, tričku a enduro botách a také instaluje ručník. Dáme se do řeči, je z Hamburgu a dnes má v plánu koupací den, jako já včera. Ptám se, jestli cestuje sám a on, že prý letos poprvé, jinak byl vždy s bráchou nebo partou. Tak mu říkám, že já taky tak, a že je to vlastně hrozně super. Shodneme se, dáme si pěst a jedem si po svých. Dnes bych rád dojel až do Salzburgu za švárou, ale určitě ne po dálnici, chci se projet… J Takže kroutím na Ilirskou Bystricu, po silnici č. 6 na Postojnu, dále po 409 na Logatec a do Lublaně. V centru zastavuji u nějaké kavárny, na terásce vedle Buráka srkám chutnou kávu. Z Kraje po 101 na Klagenfurt – na hranicích s AT je tunel, za kterým mě zastavuje příslušník rakouské pohraniční stráže. „Co je, co jsem proved? To jsem nebyl já, to ten v tom traktoru“, byla moje předchystaná výmluva v německém jazyce. Nakonec jen Ausweis, bitte. Danke, Gute Fahrt. Říkám Danke, Čau a spouštím se dál po famózní cestě dolů na Klagenfurt. Ten obdivuji ze sedla a bočními cestami jedu na St. Veit an der Glan, Althofen, Friesach, Abendorf, Teufenbach, Katsch an der Mur a Baierdorf. Těšil jsem se na Soelkpass, ale hned jakmile jsem odbočil na L704, objevila se cedule, že je to zcela gesperrt, a že mám jet jinam. Nejsem úplně hrdina, tak jsem se potupně otočil a pokračoval po B96 na Tamsweg. Z nějaké vedlejší cesty tlačí borec starou Guzzinu, tak zastavuji na pumpě, která je hned za zákrutou. Než jsem slezl a sundal helmu, že mu jako helfnu, borec už byl celý uřícený u mě. Ptám se, co s tím má, a on že nic, že to je stará Italka, a že občas se jí nechce. Tak mu zkušeně dávám radu, že bude zřejmě problém v červeném drátu, který vede od relé do pumpy. On říká, že nejspíš ano, že to musí celé rozebrat. Zanadáváme si na Italské dráteníky, probereme staré stroje a týpek odchází do vedlejšího baráku, že tam bydlí bratranec švagrovy sestřenice, či co, půjčí si od něj auto a jede dom. Ok, Viel Glueck a Wiedersehen, já fičím dál. Po chvíli opět mávám bronzovým kamarádům z Liverpoolu a v Radstadu (pořád prý nejstarší města Rakouska, ještě je nikdo nepřekonal) najíždím na B99, která kopíruje dálnici až k Salzachu, kde odbočuji doprava na B159. Super cesta, nula provoz! Těsně před Salzburkem stojím v Lidlu, kupuji lahvinku vínka na večer a dávám děsně drahý, ale chuťově bezchybný Kebab. Městem projíždím k večeru, provoz je v pohodě, ale únava už začíná zdvihat varovný prst. Málem projíždím na červenou do obří křižovatky a hned potom zapomenu odbočit a musím se prokličkovat nějakou stavbou nebo co. Ke švárovi dorážím mírně roztřesen, ale šťastný, že můžu konečně zaparkovat. Dal jsem dneska cca 460km, všechno okresky, zatáčky, centra měst a jeden tunel. Nádherný to motozážitek. Otvírám láhev vína a po chvilce ulehám na vodní postel. Ani nevím, kam jsem v tu ránu odplul…
5.den
Jeden drzý sluneční paprsek v síle kosmického laseru se protlačil skrz žaluzie a přes oční víčko mi vypálil do sítnice informaci, že je tu nový a opět hodně slunečný den. Vstávám trošku rozbitý, ale těším se na rodnou hroudu, tak hbitě hrkám hrnek horké kávy, briskně balím bagáž, startuji studený stroj a statečně sypu směrem Seekirchen am Wallersee, pak po B1 přes Wels až do Linze. Pak nahoru po B126 na Bad Leonfelden, kde se rozhoduji, co dělat dál. Mám v podstatě několik možností. Rovnou přes čáru do ČR, projet si Jižní Čechy a najít si někde kemp, nebo to vzít Rakouskem podél hranic a přespat v kempu U Švestků před Znojmem, nebo to vzít ještě kousek dál a přespat u kamaráda kousek od Kyjova. C je správně, pálím zadní gumu a s kvílením mizím v oblaku kouře po B38, poté B41 na Weitra, Schrems, Drosendorf, Geras, Pulkau, Laa, Poysdorf, Břeclav a Milotice. Myslel jsem, že dorazím až někdy k večeru - jaké je však mé překvapení, když parkuji před domkem v 15:00. S Láďou a jeho super rodinkou dáváme kafe a nanukový dort (!) a přestože je neděle, vidím v očích mého hostitele vyzývavý pohled signalizující touhu po nadměrné konzumaci alkoholu. Ten pohled už znám a je spojen se spoustou prázdných vzpomínek a bolestí hlavy a žaludku. Ano, přiznávám se, tentokrát jsem se zalekl toho, co by mohlo následovat, dopíjím nealko pivo, loučím se se všemi a s výmluvou na velkou únavu odjíždím směr dom. Strážnice, Uherský Brod, Luhačovice, Slušovice, Vsetín, Valmez, New Jersey a kolem 20.00 před barákem. Na tachu dnes 653km, po dálnici 0. Vítám se se svou rodinkou a při jejich výzvě: „ Tak říkej, povídej, jak bylo?“, pouze s lehkým úsměvem a zasněným pohledem odvětím: „Jo, bylo to celkem fajn…“ KECÁM! Byl to nejlepší motovýlet, jaký jsem zatím zažil a přestože jsem v nejedné serpentině zamáčkl slzu, že sedím na japonském skútru a ne na italské dračici, tak musím vzdát hold tomuto stroji a poděkovat nejen jemu, ale i mému anděli strážnému, říkejme mu třeba Karel, že se během jízdy nic zlého nestalo. Po celou dobu kolama dolů, zážitků mrtě a relax jak byk. Tu botu budu muset příští rok prozkoumat mnohem více, už teď začínám lehce objevovat její jazyk. Burák šel z domu za novým páníčkem, tak jim oběma přeji mnoho spokojených kilometrů. Dukáta je opravená, byl to ten červený drátek…
Za pět dní najeto necelých 2500km, technika šlapala, slunce svítilo a mě to moc bavilo!